pondělí 24. září 2012

O důsledném chlebu



Když nevíte, jak začít, je nejlepší začít od konce. V mém případě od patky. Naprosto vždycky a důsledně porušuji svoje odhodlání nechat chléb tak, jak se má a patří, po upečení důsledně vychladnout a až pak do něj zakrojit. Půl hodiny obcházím jakoby náhodou kolem něj, nasávám vůni a pálím si prsty při zkoušce křupavosti jeho kůrčičky. Když mi při pečení rupne, což se mu a mně i po roční intenzivní praxi stále občas stane, provinile ožďupávám puklinku. Nakonec to nevydržím. Většinou do toho jako Eva v ráji zatáhnu také svého Adama,  tedy Tomáše: „Chceš kousek chleba?“ zeptám se nevinně. Neřekne ne, nemůže – protože tu chleba už hezkou chvíli tak krásně voní, protože mě slyšel už několikrát vzdychat, že se nejspíš moc povedl, a protože kdyby řekl ne, neměla bych komplice a musela bych ve svém odhodlání vydržet. Neřekne ne a já se s ním za to pěkně spravedlivě podělím o patku.  Ukrojím ale důsledně velikou patku, aby ta půlka patky byla pořád dost velká!
Chleba již nakrojen, někdy i dvakrát, pořád ještě horký – je většinou okolo deváté hodiny večerní. Můj chleba je totiž důsledný. I když na kvásek jsem zadělala v noci den předem a hned ráno vypracovala těsto, dává si s kynutím načas. V zimě mu to jde na radiátoru rychleji, ale taky na sebe moc nespěchá. Je prostě důsledný.
Důsledného člověka si představuji asi takto: Je středního vzrůstu, má krátké vlasy a hlavně, co řekne, to udělá; když se do něčeho pustí, nepřestane, dokud vše řádně nedokončí; stojí si pevně za svým; má své zásady a na těch si trvá.
Důsledný chleba, ten můj, vypadá takto: