Začínáme s programováním

V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si Méďa zhruba o dva dny poté, co našel pod jednou zakrslou borovicí knížku. „Začínáme s programováním“ se jmenovala. Méďa si ji donesl do brlohu a po večerech si v ní četl.

Méďa už si sice dříve několika knížkami listoval, ale jednak to bylo dobrých pár letokruhů na dubu nazpět, a jednak tahle byla dočista jiná. Obrázky ho sice zklamaly, ale text, kterému pramálo rozuměl, jej zrovna dva dny po nálezu zčistajasna inspiroval.

V životě se nic neděje náhodou, pomyslel si právě inspirovaný Méďa podruhé, protože byl povahy rozvážlivé a zásadní věci si potřeboval opakovat. Napíšu knížku! – dovedl osud a inspirace Méďu k zásadnímu rozhodnutí.

Věděl, že k tomu, aby mohl napsat knížku, nezbytně potřebuje pár věcí. Tak zaprvé papír. Ale tady opět sehrál roli osud a to, že v životě se nic neděje náhodou, abychom si tuto zásadní pravdu zopakovali také. Na konci knížky bylo spousta – Méďa sice uměl číst a psát, ale počítat už ne, tak přesný počet není dodnes znán -  prázdných listů. Na poznámky prý. Na mou vlastní první knihu, usmál se Méďa.

Další naprosto nezbytná věc byla tužka. Ale i s tím si Méďa okamžitě věděl rady. Kmotra Straka bude jistě nějakou blyštivou propisku ve své sbírce mít. A tak se za ní Méďa hned vydal.

Po cestě si začal pomalu promýšlet strukturu knížky. Hned na začátku nalezené knížky byl totiž obsah a když je něco takto na začátku, tak je to hodně důležité, domyslel si Méďa. Než si rozmyslel, o čem bude první kapitola, došel ke Strace.

Straka nebyla z jeho žádosti nikterak nadšená, ale protože Méďa opravdu slušně poprosil a protože byl mnohem, ale mnohem větší než ona, vytáhla jednu, trochu už zašlou, propisku a dala ji Méďovi.

Na tomto místě se opět můžeme vrátit k náhodě – protože kdyby tomu osud nechtěl, tak by taková stará zašlá propiska už dávno nepsala, ale protože v životě se nic neděje náhodou, tak propiska psala jako nová!

Třetí a poslední věc, kterou Méďa k psaní potřeboval, byl nějaký solidní pohodlný pařez. Chvíli si sice pohrával s nápadem, že by ještě potřeboval brýle, aby se cítil jako správný spisovatel, ale protože nevěděl, kde by takové brýle vzal, a protože nechtěl osudu házet klacky po nohy, nápad zavrhl a zatajil, že by tu vůbec kdy byl.

Takže pařez. Pařezy měl v lese skvěle zmapované, protože se při svých lesních toulkách rád zastavil, usedl, nechal odpočinout mohutným tlapám a při tom všem si popřemýšlel. Když o tom tak píšu, tak musím uznat, že i zcela logicky k tomu jednou muselo dojít – aby takový rozvážlivý a přemýšlivý Méďa napsal vlastní knihu. Ten pravý pařez byl na druhém konci lesa. Na světlé mýtince s vysokou trávou s několika košatými buky, které zároveň příhodně stínily a inspirativně nechávaly skrze své listy probleskovat sluneční paprsky.

Maje papíry, propisku a pařez, nezbývalo nyní už nic jiného, než usednout a pustit se do psaní.

Pokračování a vhodnější obrazové doplnění někdy příště ;o)


Myslím, že Méďa má pravdu. V životě se neděje nic náhodou. A když se někdy zdá, že je té náhody v životě příliš málo, chce to pustit otěže, stejnak je neumím držet nijak pevně, a nechat věci víc na Osudu. Mít oči otevřené a k tomu se pro jistotu modlit, aby se mi nesplašili koně...