Aniž bych letos zatím cokoli lámala přes koleno, je pro mě tento rok tak trochu přelomový. Letos mi bude třicet, pomyslela jsem si na začátku roku, to mám tak největší čas myslet. Na budoucnost. Jaká bude, jakou ji chci mít. Ne, že bych na to nemohla myslet dřív nebo ještě později, ale pomyslela jsem si to takto zrovna letos, a protože tak nějak všechno, včetně mé novoroční
četby a
četby, zapadlo do sebe, oprášila jsem deníčky, do kterých jsem si kdysi, možná až příliš dávno, psala různá předsevzetí a plány, dala pod prsty klávesnici a naťukala si nějaká nová. A vlastně zásadní - nikterak v jejich určité formulaci, ale v přístupu k jejich splnění.
O předsevzetích; o tom, jak skutečně neskutečně fandím každém "blbci", kterého na Nový rok uvidím venku běhat; o tom, jaké je to mít svůj život ve svých rukou; proč si myslím, že je škoda, že předsevzetí vyšla tak nějak z módy, a proč jsem se k nim po několika letech vrátila já, se rozepíšu někdy příště. Dneska se ohlédnu obrazem za svými třicetinami.
Slavila jsem je na třikrát, v létě a moc hezky. (Nejen) po námořnicku.
Takto jsem zvala hosty:
Takto jsme se přichystali s Béděm a medvědem na po námořnicku vystrojené hosty:
